Koloběh života

Tuhle jsem přemýšlel o věcech pracovních, a pak mi hlavou prosvištěla myšlenka jak to vlastně v životě běží, tak proč se nepochlubit..

Koloběh života.Začíná to zvednutím ruky a slabým stiskem, koukáme na sebe po očku a smějeme se, narodilo se a jsme kněmu milý.
Čeká ho zajímavá budoucnost jako paleta skýtá mnoho barev odlišných, postupem času roste do krásy a rozumu, rozkoukává se a učí, otázkami zasypává co je a co není, nebo nesmí. Přichází první loučení se školní taškou na zádech a mávání rukou, se slovy.. ty to dokážeš. Přináší jedničky, ale i horší číslovky, netrpělivě sedáme a spolu se učíme. Bezradně kroutíme hlavou, kdeže to vlastně žijeme, vždyť už lecos neznáme.
Najednou kolem malé, vlastně už větší, objevují se nové tváře a snimi starosti, tu spánek u kamarádky a pozdní příchody domů, hádky i odcizení. Netrpělivě a strachy bez sebe nemůžeme usnout, nad myšlenkami zda je v pořádku a v bezpečí jaké si přejeme.
Ale to už nám říká, co a jak se dělá a co si může dovolit. Večírky a první lásky s pláčem doprovází každého nevyhnutelně, stejně jako našeho dítěte.
Na dveře již šťastně klepe, že prý přítelkyni či přítele ukáže, s úsměvem a v přání, jaký svět u nohou má, my jen stěží pochopíme, tu piercing, tady zase malba na ruce, kdo je to, snad ani ne naše dítě. Hlavu v rukou neseme a stále kroutíme, cítíme se již staří na takové překvapení a možné fráze. Inu, jednou se vzbudíme a již pokojíček zeje prázdnotou, tam kdysi bydlelo s námi a dnes je již jinde. Každý den telefon nebo ten druhý, jak se má a s čím potřebuje pomoci, se smíchem nám odpoví, že již vše dokáže a po rozloučení potichu zavěsí. Žijeme už spolu sami, i když už lecos nezvládneme. Přichází hádky a nesrovnalosti, on se chystá na cestu svojí a ta naše už vede jinudy.
Při myšlence jak je to dávno, běžíme do porodnice, tam nás čeká překvapení, bude to vnouče nebo dvě, můžeme jen doufat, vždyť to je co svět pohání neustále.
Vnouček se kutálí, my řešíme jejich spory v domácnosti a přeci je nám dobře, jak jsme se rozrostli. Přichází starosti a na mládí skoro zapomínáme, když vzpomínka ozve se, je to chvíle na které se upneme. Přichází bolesti a nemoci, kterých jsme si dříve nevšimli.
Je stále snámi a říká nám, jak miluje a nikdy nezapomene.
Na posteli ležíme, zvednout se nám činí velké potíže, vedle nás stojí všichni ti, co nás doprovázeli životem. Jak čas plynul a nám roky byly krátké, nezbývá nám než čekat, než svůj konec završíme, a v poslednich okamžicích ruku sevřeme.
Jedním slovem či pohledem vám řekneme, děkujeme, žijte krásně jako my s tebou, s vámi.
Podlehneme těžkým víčkám a usneme, někdo doufá ve světlo v lepším světě, někdo zase odchází s naplněným srdcem. Tak to běží po celém světě, smích s pláčem prolínaný začátek, konec pláčem a zavřenými víčky.