Lidské osudy

Vyprávění bylo dost, a přečíst si něco, co se stát mohlo nebo nestalo ? A co takhle dát si Jablkový koláč ??

Bylo nebylo a možná jen v našich představách.
Kdesi v malém městečku žila starší dáma. Nebyl to člověk, kterého by každý znal, občas ji lidé pozdravili, ale ona sama společnost nevyhledávala. Žila si svým vlastním životem, zdraví měla slušné i na svůj vysoký věk. Její svět byly fotografie po celém domě, daly se počítat na desítky a táhli se přes několik desetiletí. Dům voněl po květinách a z kuchyně se občas linula vůně kynutých buchet. Sousedi ji občas výdali na její zahradě jak pečuje o své květiny. Tato paní nechodila daleko pro úsměv, usedávala před vypnutou televizí nebo si pletla oblečení na nadcházející zimu. Čas plynul, a ona své zvyky nikdy neměnila, občas si zašla nákup a po rozloučení s prodavačkami pomalu odcházela domů. Za jejími okny svět běžel svým tempem, za jara se místní děti proháněli na kolech s práporky, za léta se ti samí honily za míčem nebo se jen tak škádlily. Na podzim je bylo možné vidět v čepicích a bundách jak lezou po stromech, v zimě zase s hokejkami a vychloubačnými řečmi o množství branek. Ale jen v tom jediném domě, byl čas jako zastavený, navzdory novým a novým letákům a situacím ve světě. Avšak i v tak malém městě si nikdo nevšiml, že za touto starší ženou nikdo nechodí. Možná proto, že tak jak ona dávala o sobě vědět svému okolí, tak se chovalo i k ní.
Až jednou, k jejímu domu přispěchal malý chlapec s prosbou, zda si může odskočit. Zvonil dlouze na starý zvonek se jménem majitelky až se nakonec otevřely dveře a vstoupila do nich starší žena. Chlapec se jí nebál, už ji párkrát viděl a tak s trochou chlapecké nerozvážnosti a pocitu bezpečí neotálel a hned vykřikl, že to domu nestíhá a pokuď by byla tak hodná a pustího k sobě na záchod. Žena ho pozdravila a pozvala dál, pozorovala ho skrze brýle, které si vždy brala ke své oblíbené četbě. Chlapce navedla do správných dveří a sama si šla sednout zpět do obýváku. Chlapec po chvíli přišel do obýváku se spokojeným výrazem, že stařenku našel. Hlasitě poděkoval a rozhlížel se kolem sebe. Žena se na něj dívala a posléze sundala brýle, po chvíli a s úsměvem ve tváři se ho zeptala zda ho něco zaujalo. Chlapec, se ušklíbnul a odvětil, že se jen dívá, kolik tam má fotografií. Žena vstala ze svého šedého křesla a nabídla mu čaj, chlapec se trochu ulekl, ale souhlasil.
Žena mu nabídla tykání, s jejím jménem Maggie.. chlapec se na ni podíval a s kroužícím prstem ve vlasech odpověděl, že se jmenuje Peter. Maggie pomalým krokem odcházela směrem ke kuchyni a cestou požádala Petera k posezení u stolku. Peter si sedl, ale stále koukal na fotografie kolem. Z jeho hloubavého pohledu ho vytrhla až při příchodu s táckem se dvěma hrnky a konvičkou. Peter poděkoval a bez vší skromnosti prohlásil, že takové fotografie musí být velmi staré. Maggie se usmála a řekla: Víš, žiju zde už skoro čtyřicetosm let, a tenkrát barevné fotografie ještě nebyly. Peter chvilku přemýšlel a pak prohlásil, že musí být už hodně stará.. Maggie se usmála, a odpověděla, že stáří, čeká každého a nejtěžší na tom je, když člověk zůstane sám. Peter vstal a vzal jednu z fotografií, byla na něm mladá dívenka držíc se s chlapcem za ruku. Kdo to je Maggie ? Maggie zklopila víčka a po chvíli tišším hlasem pronesla, že Erik a ta dívenka, že ona. Peter fotografii vrátil a sedl si, trochu se vrtěl a jen co upil další doušek broskvového čaje, zeptal se, kde Erik je ? Maggie vstala a vzala si k sobe onu fotografii, hluboce se na ni podívala a se skelným pohledem řekla: Už není, válka mi ho vzala rok před naší svatbou. Poté si fotografii tiskla ke své hrudi. Peter vstal a začal se rozhlížet, po chvíli ho zaujala jedna fotografie a hned se na ni zeptal. Tahle dívka nevypadá jako ty Maggie.. Ne, já to nejsem. To je má jediná dcera, která zahynula po těžké nemoci. Peter si začal Maggie prohlížet, a zeptal se, jestli už nikoho nemá ? Maggie se rozhlédla a při pohledu na všechny ty fotografie, ji začaly téct slzy. Peter si toho všiml, a řekl, že je mu to líto, že jeho maminka také pláče, když je jeho malinká sestřička nemocná. Maggie, si vzala z malé kapsičky kapesník a během utírání slz mu řekla, že je už pozdě a měl by jít domů, aby se na něho maminka nezlobila.
Peter poděkoval za čaj a rozhovor a vyběhl ven, dveře se nedovřely a tak knim Maggie přišla a pozorovala Petera jak utíká pryč, a za chvíli zavřela. Druhý den, u ní Peter opět zvoní a Maggie ho pustila k dál, přinesl ji čtyři jablka, aby ji udělal radost. Maggie ho pohladila a s poděkováním mu nabídla, že mu upeče jablkový koláč. Stačí, když počká v obýváku a pokuď bude chtít může si pustit televizi. Peter souhlasil, ale na místo televize usedl na křeslo Maggie a položil si na klín rozečtenou knihu. Pomalu obracel stránky, zatímco se z kuchyně lynula jablečná vůně. Po delší době pomalými kroky Maggie vyšla z kuchyně a koláč položila před Petera. Peter hvízdnul a ocenil jak krásně vypadá, samozřejmě nejraději by ho snědl ihned, ale než na něco takového přišel, Maggie mu řekla, že je to kouzelný koláč podle staré receptury, kterou dostala od své maminky ta její. Peter ji odpověděl, že ho musí doma ukázat, tak mu Maggie mu řekla, pokuď mu slíbí, že druhý den ji příjde říct jak mu chutnal tak může. Peter souhlasně kýval hlavou a už se viděl, kolik toho sní.
Uchopil talíř a vyběhnul ven, Maggie s úsměvem přistoupila ke dveřím a pomalu je zavřela. Pochvíli ji však úsměv zmizel z tváře a objevila se bolestivá křeč. Maggie se chytla za srdce a zalapala po dechu, šouravými kroky se dostala ke svému křeslu a tiše do něj vklouzla. 
Druhý den Peter přišel jak slíbil, dlouze zvonil, ale nikdo mu neotevíral.. zkoušel to ještě několikrát, až pak se mu za zády ozvalo Maggii pozdrav. Peter se usmál a hned řekl, že koláč měli všichni a moc všem chutnal. Maggie se zaleskl pohled a poděkovala, ale hned na to ji Peter řekl: Maminka si přeje, aby jsi nám dělala hosta a mám tě k nám doprovodit. Maggie se zarazila a odvětila, že už je příliš stará a nikdo na ni není zvědavý. Peter ji odpověděl, že už to slíbil, že příjde a že... že ji má rád. Maggie se otočila, a s klepajícím se hlasem mu odpověděla, ať příjde až před polednem, protože se musí nachystat a také trochu doma poklidit.Peter řekl, že pro ni příjde a zatím, jde za klukama. Maggie zavřela dveře a dala se do pláče. Tolik let, ji nikdo neřekl, že ji má rád, a nyní má i malého kamaráda... usedla do křesla a s úsměvem si utírala slzy. Čas plynul a přišel Peter.. zazvonil, a pak dlouze, stále nic. Ťukal na dveře, ale nikdo se neozýval, rozhodl se tedy na Maggie volat, ale ani pak nikdo mu neodpovídal. Během jeho volání, šel okolo jeden z obyvatel městečka a volal na Petera, co se ti chlapče stalo ? Peter mu řekl, že má jít s Maggie na oběd knim domů, ale Maggie mu neotevírá. Muž mu odpověděl, že asi nemá zájem. Ale taková slova Petera ranila a tak s pláčem řekl, že Maggie drží slovo. Muž tedy přistoupil ke dveřím a snažil se skrze okenice nahlédnout dovnitř. Po chvíli houpáni na špičkách u nohou, se ohlédl za Peterem a řekl mu, že si musí zavolat ať tu hlídá. Muž odběhl za roh, a Peter zkoušel znovu zvonit, leč marně. Po chvíli po silnici přijela siréna a sanitní vůz, příchozí vyrazili dveře a vstoupili dovnitř. Muž vzal chlapce stranou a ptal se ho jak se jmenuje, aby mohl zavolat rodiče.Peter začal plakat, proč ho nepustí dovnitř za Maggie, ale muž ho pevně držel a tak mu nezbývalo nic jiného než čekat. Po chvíli vyjeli z domu s vozíkem, který měl přes sebe plachtu. Záchranář muži řekl, že už bylo příliš pozdě a nedalo se nic dělat. Peter začal plakat ještě více a ve svém brku křičel: ona mi upekla jen kouzelný koláč, tak proč spí ?!!